Výstava soutěžních návrhů na ideové urbanisticko-architektonické řešení zástavby území nové části centra Ostravy – Karoliny, která probíhala v červnu roku 1987.
Výstava soutěžních návrhů na ideové urbanisticko-architektonické řešení zástavby území nové části centra Ostravy Karoliny, která probíhala v červnu roku 1987. Soutěž pořádala Česká komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj (ČT VTIR). Předmětem řešení bylo území doposud využívané jako průmyslová zóna, na níž došlo k postupné asanaci průmyslových fondů a k uvolňování průmyslového areálu Karoliny. Po dlouhém vývoji města se tak zpřístupňuje průmyslová plocha pro další územní rozvoj centra, které se doposud ve svém půdorysu rozvíjelo jednostranně severním směrem k Přívozu.
Cílem soutěže bylo dosažení kvalitního urbanistického konceptu a optimálního životního prostředí. K urbanistickému využití se nabízí 39 hektarů plochy s přímým napojením na celoměstské centrum.
Složité problémy Ostravy se rodily vlastně už v první fázi rané industrializace. Výrazným znečišťovatelem bouřlivě se rozvíjejícího města byl průmyslový areál Karoliny, který vyrůstal v blízkosti centra Moravské Ostravy. Už v roce 1842 tu započala Moravsko-ostravská společnost hloubit první jámu na katastru města, kterou v roce 1843 postoupila Salomonu M. Rotschildovi, majiteli Vítkovických železáren. Po jeho snaše dostala název Karolina. Stejný majitel započal v roce 1845 s výstavbou jámy Šalomoun a v roce 1852 jámy Hlubina. V roce 1925 byla jáma Karolina připojena k jámě Šalomoun, těžba tu byla zastavena v roce 1974. Pro potřeby vítkovické vysoké pece byla poblíž jámy Karolina vybudována v roce 1858 koksovna, která se v roce 1870 jako závod osamostatnila. V roce 1890 byla spojena první uhelnou lanovkou z jámy Trojice a jámy Terezie, odkud se dováželo uhlí k praní a koksování.
Při koksovně byla v roce 1896 zřízena pro zpracování koksárenských produktů laboratoř, která se v roce 1926 osamostatnila jako Moravskoostravské chemické závody. Tento nový závod kromě výroby řady chemikálií začal v roce 1938 vyrábět také lisovací prášky a fenoplasty. Od roku 1953 nesl tento cech název Ostravit. V roce 1958 byl připojen k Moravským chemickým závodům v Mar. Horách a v roce 1972 byl provoz zastaven a zrušen.
Dalším průmyslovým podnikem v tomto prostoru byla od roku 1865 válcovna jemných profilů a plechu. Jejím prvním majitelem byl belgický průmyslník E.J.Gobit, od roku 1873 opavský bankéř Schuler, po kterém dostala název „Schulerova huť“. Již v roce 1881 získalo tuto válcovnu konkurzním řízením Vítkovické horní a hutní těžířstvo, které ji přebudovalo na moderní pudlovnu, jejíž provoz zanikl v roce 1914. Na jejím místě byla postavena elektrárna Karolina, která ukončila výrobu elektrické energie v roce 1974. Až do ukončení provozu v roce 1983 byla její výroba zaměřena pouze na produkci páry a teplé vody do soustavy centralizovaného zásobování teplem vnitřního města.
Součástí průmyslového areálu byla Žofínská huť, kterou v letech 1871-73 vybudovala Rakousko-uherská vysokopecní společnost. Tato velkokapacitní vysoká pec skotského typu byla v roce 1880 pronajata VHHT (v roce 1883 zde byla přistavěna druhá vysoká pec), které ji v roce 1888 převzalo do svého vlastnictví. Závod byl v provozu až do roku 1972. V období 1873-1972 vytavila Žofínská huť více než 21 milionu tun surového železa.
Pro úplnost stavebního vývoje průmyslového areálu Karolina je nutno uvést, že tudy protékal asi už od 14.století vodní náhon, který poháněl tzv. Horní mlýn, jenž stál až do roku 1899 východně od nynějšího nádraží Ostrava-Střed. Při tomto mlýnu byla též pila a první pekárna v Mor.Ostravě. Vodní náhon přiváděl vodu z levého břehu Ostravice od jezu, zřízeného nad nynějším mostem Frýdlantské dráhy. Za Horním mlýnem se rozdělal na Mlýnský potok, který procházel centrem Moravské Ostravy, kde napájel další tři mlýny, a na Valchařskou strouhu, která směřovala podél pozdější Ostravsko-frýdlantské dráhy do Přívozu. Oba tyto umělé toky se postupně staly výhodnou kanalizační stokou, byly zrušeny až v letech 1934-36.
Životní prostředí v centru města výrazně narušoval hluk a kouř těchto provozů. Proto usilovaly městské a regionální orgány o řešení náhradních kapacit jako prvořadého předpokladu ukončení výroby a radikálního zlepšení čistoty a vzhledu města. Všechny zpracované územní plány Ostravy tento záměr považovaly za existenčně nezbytný, řešení však bylo pod tlakem ekonomiky odkládáno. Až ukončením výroby na koksárenských bateriích 30. 6. 1985 se záměry urbanistů staly skutečností. V tento den byl ukončen provoz posledního závodu – koksovny Karolína. Pro nedostatek upravárenských kapacit žádal ještě resort paliv ponechat dočasně v provozu uhelné prádlo, kalové nádrže a vlečky, neboť došlo k přerušení výstavby náhradní nové koksovny ve Stonavě; v její výstavbě se již pokračuje. Výrazně se snížila prašnost a plynné exhalace v centru města, zároveň však nastal logický tlak na další funkční využití území.
K uvolnění plochy docházelo postupně. Již před válkou byl ukončen provoz a asanována jáma Karolína, v prostoru její haldy postupně vyrostl zábavní a rekreační areál Černá louka. Dále byly asanovány některé skládky, dřevěné objekty brigádnických domovů smontovaných za války, městský pivovar, a na těchto plochách se pozvolna rozšiřovalo ostravské výstaviště. Areál se výrazně rozšířil po ukončení provozu dvou vysokých pecí Žofinské hutě a jejich asanací v r. 1975.
Při zastavení výroby se rozhodovalo souběžně o jejich osudu, neboť šlo o velmi zajímavý a atraktivní výtvarný prvek průmyslového města. Na úrovni libreta byly zpracovány varianty řešení a posouzena ekonomická stránka věcí. Vše bylo odpovědně konzultováno až na úrovni tehdejší Státní komise pro techniku, za věc se stavěly i VŽSKG. Rezultát vyzněl v radě MěstNV pro natočení filmu o asanaci, neboť ponechání stavebních fondů jako hutní skanzen vyžadovalo 12,0 mil. Kčs investic, 3,2 mil. Kčs provozních nákladů ročně a 16 stálých pracovníků. Plocha po asanaci byla dočasně využita pro centrální parkoviště a zařízení staveniště výstavby objektů v blízkém okolí. Snadnější bylo ukončit provoz chemického cechu Ostravit, neboť nová racionální technologie v MCHZ umožnila přesun výroby do základního závodu. Jen nově postavená ubytovna byla dislokačně převedena na Útvar hlavního architekta.
Nejsložitější však bylo dořešení problematiky koksovny a elektrárny Karolína. Elektrárna, jejíž technologie dožila, sloužila zároveň jako zdroj tepla pro přilehlé objekty divadla, nemocnice a některých správních budov až do r. 1983. Odstavení provozu vyvolalo výstavbu primárního přivaděče z jiného zdroje, včetně hledání co nejvhodnější trasy a rozkopání části centra města. Avšak zastaralou technologii elektrárny ani koksovny nebylo možné renovovat, a to spojilo zájmy města a provozovatelů k tlaku na centrální orgány ve smyslu ukončení výroby. Komplikace nastala v důsledku nedostatečných kapacit v produkci koksu a smluvních závazků vůči zahraničním partnerům; objem výroby znamenal totiž ročně 350,0 tis. tun kvalitního koksu. Teprve čtvrtý vládou stanovený nový termín se podařilo splnit. Stálé oddalování ukončení provozu bylo spojeno s velkými bezpečnostními riziky a vyžadovalo si řadu provizorních opatření. Nejistota termínu neměla příliš příznivou odezvu u pracovního kolektivu, a udržení jeho akceschopnosti slouží ke cti stranickým a odborovým orgánům. Vládou byl v roce 1980, spolu s rozhodnutím o konečném ukončení provozu v r. 1985, vytvořen též finanční a kapacitní prostor k uvolnění území. Resortní podnik VOKD postupně asanoval technologická zařízení i stavby až překvapivě úspěšně.
Přicházely však různorodé náměty a záměry na jiné funkční využití objektů a dokonce i celého areálu. Často měly svou podstatu v usnadnění si vlastní práce nebo přenesení odpovědnosti na orgány národního výboru, jindy byly motivovány ryze ekonomickými a nepříliš objektivními důvody. Řada objektů měla únosnou úroveň pro rekonstrukci, architektonický soubor tvořil nesporně zajímavý komplex různorodých vžitých hmot. Nejvýraznějším objektem byla výšková železobetonová budova prádla uhlí, která se přímo nabízela pro jiné funkční využití. Bohužel zde byl dopravní problém, objekt je přímo v trase dnes již založeného dopravního průtahu celoměstským centrem. Zůstaly zde další dvě prostorové haly, které jsou důkazem typické architektury z počátečních etap použití ocelových konstrukcí v průmyslové výstavbě. Byly využity dočasně jako sklady; snaha o dislokaci na prodejní účely a sport prozatím nenašla odezvu u investorů. Vše bylo navíc technicky velmi náročné, neboť podzemní urbanismus byl založen na spleti rozvodů, kanálů a vleček, od nichž se navíc za války ztratila potřebná dokumentace.
V územním plánu města byla určena tato plocha pro společenskou výstavbu včetně bydlení. Nejsnadnějším řešením bylo využití území pro bytovou výstavbu. Při ostravském tempu jde o období tří let, aby zde vzniklo sídliště s názvem Karolína. Druhým extrémem by bylo ponechat území jako plošnou rezervu pro výstavbu dnes těžko odhadnutelné vyšší městské vybavenosti, dlouho po r. 2010. Obdobným urbanistickým dobrodružstvím by asi bylo převedení zrušených průmyslových objektů do správy města. V nejlepším případě by zde vznikl další areál provizórií místní výroby a skladů, doprovázený dopravním chaosem. Faktor času tu proto kladl před lidosprávu a urbanisty aktuální úlohu, spočívající v nalezení vhodných investorů a hlavně odpovídajících struktur dodavatelů. S velkým pochopením věcného rozuzlení urbanistické koncepce přestavbového území Karolíny byl proto přijat návrh na vypsání celostátní urbanistické soutěže u ČK VTIR včetně účinné ekonomické pomoci jejího zajištění.
V souladu s územním plánem měli soutěžící v řešeném území umístit cca 1 000 bytů a objekty vyšší občanské vybavenosti z oblasti maloobchodní sítě, kultury a osvěty, veřejného stravování, ubytování, správy, školství a výchovy včetně specifických forem bydlení. Navíc byla dána možnost využít některé z vytypovaných objektů průmyslového fondu. Jedním z nejzávažnějších úkolů v rámci řešení dopravy bylo přinést náměty na potlačení funkce plánované dostavby Gottwaldovy třídy směrem na Slezskou Ostravu a nalézt přijatelnější měřítko budoucího mostního tělesa.
Soutěž byla vypsána 1. 10. 1986, termín ukončení byl stanoven na 15. 4. 1987. V dané lhůtě 15. 11. 1986 bylo vyzvednuto celkem 64 soutěžních podmínek a podkladů. V termínu ukončení soutěže bylo odevzdáno 29 návrhů. Lze tedy konstatovat, že o soutěž byl značný zájem a že byla dobře obeslána. Došlé návrhy byly posuzovány porotou, složenou z delegovaných odborníků z celé republiky. Porotě předsedal místopředseda ČK VTIR ing. arch. František Martinec, místopředsedou byl ing. arch. Miloš Bartoň, hlavní architekt města. Sekretářem poroty byl ing. arch. Radúz Rozhon, funkcí přezkušovatelů byli pověřeni ing. arch. Ivan Guštafík a ing. arch. Radúz Rozhon. Práce poroty proběhla celkem na čtyřech zasedáních, přičemž úvodní jednání byla zaměřena na volbu předsedy, místopředsedy a orgánů poroty, projednání soutěžních podmínek a zodpovězení dotazů soutěžících.
Vlastní vyhodnocení návrhů proběhlo na závěrečných dvou zasedáních poroty ve dnech 22. 4. 1987 a 21.-23. května 1987. Z celkového počtu 29 porota vyloučila z posuzování jeden návrh pro nesplnění soutěžních podmínek, další byl pro svoji specifičnost hodnocen mimo soutěž. Návrhy byly posuzovány komplexně, přičemž byla sledována zejména hlediska prostorově kompoziční, dopravní, urbanistické ekonomie a v neposlední řadě hygienická a realizační. Problematika dopravy a urbanistická ekonomie byla navíc samostatně posuzována u všech návrhů experty, k jejich názoru bylo přihlédnuto při celkovém hodnocení.
Soutěžní porota na svém závěrečném jednání vyhodnotila soutěžní návrhy s těmito výsledky:
1. cena byla udělena autorskému kolektivu: ing. arch. Josef Havlíček Ostrava, ing. arch. Stanislav Borák Ostrava a ing. arch. Leopold Jančar Opava,
2. cenu obdržel návrh kolektivu: ing. arch. Tomáš Kučera ing. arch. Jan Havelek Ostrava a ing. arch. Ladislav Mirt Ostrava, Žilina.
3. snížená cena byla přiřčena kolektivu: ing. arch. Oldřich Prokeš a ing. arch. Erich Vrtiš Brno.
Dále bylo uděleno 11 odměn, stanovených podle myšlenkového přínosu a výtvarného pojetí, přičemž nejvyšší odměnu obdržel návrh pod heslem Morava. Tři odměny 2. pořadí byly přiznány návrhům pod hesly Ostravice, Program Pl a CA. Čtyři odměny 3. pořadí porota udělila návrhům s hesly Urbidea, Jaro, Urbanita a Otazník. Tři nejnižší odměny za dílčí urbanistické náměty byly přiznány návrhům s hesly Deziluze, 94-47 a Cena 2. Porota stála před složitým úkolem při posuzování návrhu s heslem Vajíčko, který byl utopistickou vizí 21. století. Po obšírné diskusi bylo konstatováno, že základní ideové, programové pojetí soutěžního návrhu překračuje rámec soutěžních podmínek, a to prototypem Strojodrapu jako komplexu vědeckého centra společenství zemí RVHP (příklad dialektického sepětí pozemské a kosmické architektury). Ideová myšlenka byla doložena převážně verbálně, bez seriózních technických a ekonomických údajů, takže utopická vize zůstala pouze okrajovou epizodou. I tak má každá ideová soutěž právo na experiment, který posouvá složitou urbanistickou praxi, při vhodném přístupu, vpřed.
V čem soutěžní porota po obšírné diskusi a vyslechnutí názorů expertů viděla největší přínos vítězného návrhu? Autoři v širším řešení urbanistické koncepce vycházeli ze stávající struktury centrální části města, kterou tvůrčím přístupem ještě zvýraznili. Podle soutěžních podmínek rovněž vhodně zapojili polohu dopravního koridoru v komunikačním skeletu města. Řešení navázalo na zásady funkčního využití území, přičemž respektovalo hlavní funkci současného městského centra jako prostoru s nejvyšším vybavením krajského města. Plochy Karolíny bylo využito v úměrné proporci pro bytovou a občanskou výstavbu.
Základním kompozičním principem urbanistického pojetí bylo propojení území Karolíny diferencovaným prostorovým řešením s centrální zónou města. Tento kompoziční princip byl založen na vytvoření pěšího klidového společenského prostoru, zajímavě formulovaného, který s vhodně řešeným parterem vytvářel dobré podmínky pro atraktivitu náročného městského území. Stávající dvě haly VŽSKG byly do této kompozice organicky zapojeny. Navržená občanská vybavenost byla soustředěna v úměrných proporcích ke kompoziční ose, na kterou vhodně navázala obytná část, řešená ve dvou výrazných výškových zónách s předpoklady pro kvalitní bydlení.
Styk obytné zástavby s dopravním koridorem a dalšími zdroji hluku řešili autoři akustickou clonou ve formě bariérových domů. Kladem řešení bylo, že obytný areál má charakter městské zástavby s integrováním funkcí základního a vyššího občanského vybavení. Severní část území byla citlivě dotvářena navazujícím prostorovým a hmotovým řešením na historicky vyvinutou pěší zónu. Použitím vhodných architektonických prostředků vyřešil návrh velmi složitý prostor hlavní stanice rychlé tramvaje a v převážné míře eliminoval její působení jako bariéry. Projekt byl zpracován na profesionální úrovni, velmi kvalitně a má všechny předpoklady pro další úspěšný a reálný vývoj.
Obdobně další dva oceněné návrhy a projekt vyhodnocený nejvyšší odměnou byly zpracovány velmi kvalitně a staly se přínosem pro řešení budoucí zástavby území Karolíny. Při formulování cílového dopravního skeletu města nemohl zapadnout námět brněnského kolektivu na provozní odlehčení zátěže Gottwaldovy třídy odkloněním tranzitní dopravy jižním směrem k hranicím průmyslové zóny VŽSKG.
Odborná porota po vyhodnocení soutěže konstatovala, že konkurs v plném rozsahu splnil své poslání a napomohl k ujasnění funkčního využití území Karolíny jako významné obytné zóny s některými prvky vyšší městské vybavenosti. Vítězný návrh přinesl optimální názor na urbanistický koncept této čtvrti s plánovanou realizací do r. 2005 v komplexním rozsahu. Na podporu realizace bylo doporučeno krajským a městským orgánům:
- promítnout výsledek soutěže ve spolupráci s autory vítězného návrhu do příslušné územně plánovací dokumentace přestavby městského centra,
- vypracovat investiční záměr na výstavbu komplexně pojatého experimentálního okrsku v rozsahu cca 1 tisíc bytů,
- v souladu s tím neprodleně zahájit práce na experimentálních studiích typologické řady objektů,
- územně technicky prověřit náměty na koncepci a pojetí Gottwaldovy třídy, sledující eliminaci jejích negativních vlivů,
- cílevědomě vytvářet předpoklady pro vyčlenění zdrojů exhalátů v návětrné straně převládajících větrů.
Rada NVO se na svém zasedání 17. června 1987 plně ztotožnila s navrženými závěry a uložila realizovat zpracovanou architektonicko-urbanistickou koncepci budoucí zástavby exponovaného městského území Karolíny v plném rozsahu. Stěžejní význam pro urychlenou investiční přípravu měly též komplexně pojaté náměty vyslovené místopředsedou vlády ČSR dr. Rudolfem Hegenbartem u předsedy Sm KNV a primátora města Ostravy při jeho pracovní návštěvě v červenci 1987. Byly tím položeny základy pro připravovanou strukturální změnu dalšího funkčního využití území Karolíny pro dlouhodobé potřeby rozvoje krajského města Ostravy, které byly navíc podpořeny výjezdním zasedáním předsednictva Sm KV KSČ 26. ledna 1988 v ostravské Nové radnici.
Zdroj:
Miloš Bartoň Asanace průmyslového areálu Karolina a jeho budoucí využití
Sborník Ostrava 13, příspěvky k dějinám a výstavbě Ostravy a Ostravska, 1989
